U nás v Čechách je houbaření velmi oblíbené. Sbíráním hub a přípravou houbových pokrmů se zabývali již naši předkové. První písemné zmínky o tom pocházejí již z jedenáctého století. A pozdější zmínky, ze století čtrnáctého, zanechal Dalimil v jeho kronice. Popisoval sběr hlív ze stromu. Ale ne všichni Češi houby a pravidla jejich sběru dobře znají. Trochu si to zopakovat nikdy není na škodu.

Vyrážíme raději ráno
Po ránu je v lese chladněji, v létě je lépe si přivstat. Ale pokud nejsme zrovna ranní ptáčata, také není nic ztraceno. Les poskytuje chládek celý den. A pokud je vhodné počasí s dostatkem vláhy, rostou houby celý den.
Co raději v lese necháme
Tak určitě ty houby, které neznáme nebo jsme v jejich případě na pochybách. Radí to odborníci i zdravý selský rozum. Proč naprosto zbytečně riskovat otravu? Ty podezřelé necháme lesním živáčkům, ti si s nimi poradí. Pokud si přece jen bereme vzorek pro konzultaci se znalcem, určitě ho nemícháme s ostatními, mohlo by se stát, že se ocitne ve smaženici na našich talířích!
Kam úlovky z lesa ukládáme
Vždy do košíku! Mají tam prostor a mohou v něm dýchat. Zapomeneme na tašky všeho druhu, obzvláště ty igelitové. Houby se v nich mohou pomačkat, ale také bez přístupu vzduchu zapařit. Jsou to živé organismy, ve kterých i po utržení probíhají biologické procesy. Když v igelitce vytvoříme vhodné podmínky, pracují na plné obrátky. V našich krásných úlovcích se množí mikroorganismy a dochází k rozkladu. Může se stát, že než je doneseme domů, budeme z nich mít jen nevzhlednou a nejedlou hmotu. Nic pro chlubení houbařským uměním.
Jak sbíráme a čistíme
Sbíráme vždy jemně, kroutivým pohybem. Ušetříme tím podhoubí. Chováme se tak, aby i po naší návštěvě a sběru na místě něco dál rostlo. Ovládáme se i tehdy, pokud narazíme na úrodný „plácek“ a horečně hledáme další a další úlovky. Houby, které neznáme, neničíme! Nejsme bezohlední sobci! Hrubé čištění provádíme ještě v lese. Přitom vyřadíme i kousky, které vypadají dobře z venku, ale jsou uvnitř zčervivělé.

Zpracováváme co nejrychleji
Jde o živý „materiál“, co se rychle kazí (jak jsme psali výše). A to i v chladu lednice. Zpracováváme ho co nejrychleji, čekáme maximálně do následujícího dne!




V zemi je umístěná přibližně jedna třetina kamene. Pořád si opakujte a zároveň kontrolujte, aby vaše ukládání kamenů napodobovaly jejich uložení v přírodě. Pokud se jedná o výsadbu rostlin tak, nejen suchomilné alpinky, ale také i vlhkomilné rostliny můžete použít. To tehdy, pokud použijete oblé kameny či valouny z potoků a řek, popřípadě je můžete získat v štěrkovnách, kde ty větší kusy pracovníci vyhazují při třídění. U rostlinek si zjistěte, zda potřebují vápenitou půdu nebo kyselou. Do té první můžete přidat staré otlučené omítky a do kyselé, přidejte lesní hrabanku a rašelinu. Připravujte půdu velmi opatrně, ať rostlinkám neublížíte. A vlastně, kdy nejlépe vysazovat skalničky? Asi na jaře, kdy se všude prodávají v květináčích různé druhy skalniček, a to i tržištích.
Jaké druhy rostlinek je možné například zasadit? Takže pro vlhkomilnou skalku z oblých kamenů to mohou být prvosenky, pryskyřníky, upolíny a různé druhy kosatců, pro kyselou půdu můžeme využít lewisii, vřes a zakrslé azalky, pro vápenitou půdu koniklec, různobarevné netřesky, rozchodník. Nesmíte zapomenout, že půdorys skalky by neměl být při výstavbě ve formě pravidelných geometrických obrazců, jako jsou kruhy a čtverce, ale měl by být ve volném přirozeném stavu. K dominantám skalky mohou patřit i okrasné traviny, jako jsou kostřavy, pěchavy a také do skalky zasazený jehličnan, který má sloupovitý vzrůst, jako je tis sloupovitý.


